Vzpomínkové aktivity: paměťové krabičky a fotografie

Vzpomínání znamená jednoduše společně se vracet k minulosti. Mnoha lidem žijícím s demencí zůstávají vzpomínky z dávných let jasnější než to, co se stalo dnes ráno. Fotografie, známé předměty, hudba a příběhy mohou tyto vzpomínky probudit a dát vám něco hezkého ke sdílení. Platí jen jedno pravidlo: je to rozhovor, nikdy ne zkouška.

Co je vzpomínání a čím se liší od zkoušení?

Vzpomínání je sdílení vzpomínek pomocí fotografií, předmětů, hudby nebo videa vlastním tempem člověka, o kterého pečujete. NHS ho popisuje jako sdílení prožitků a příběhů z minulosti s pomocí fotografií, předmětů, videí nebo hudby, v knize nebo na tabletu. Zkoušení je něco jiného: žádá po člověku správnou odpověď, a to může místo radosti přinést rozpaky.

Národní institut pro stárnutí (National Institute on Aging) uvádí dotazování, zda si člověk na něco nebo někoho vzpomíná, mezi věcmi, kterým je lepší se vyhnout. Family Caregiver Alliance doporučuje vyhýbat se otázkám, které spoléhají na krátkodobou paměť, a raději mluvit o vzdálenější minulosti.

Jak mluvit o fotografiích bez zkoušení?

Začněte tím, co vidíte, a pak nechte prostor, aby člověk přidal něco svého, pokud chce.

1. Sedněte si vedle sebe. Držte album mezi sebou, abyste se dívali společně, ne abyste zkoušeli přes stůl.
2. Vyberte pár fotografií. Pět dobrých fotografií je lepší než celá krabice. Nejlépe fungují velké a jasné snímky.
3. Lidi pojmenujte sami. „Tady jste vy a táta ve svatební den“ sundá z člověka tlak.
4. Všímejte si detailů. Oblečení, auta, jídlo, počasí, tváře. „To je ale auto. Jak se leskne.“
5. Pozvěte, nevyžadujte. „Povězte mi o…“ nebo „Čeho si všímáte?“ Ticho nevadí.
6. Nechte se vést. Pokud začne mluvit o něčem úplně jiném, jděte s ním.
7. Skončete, dokud je to příjemné. Zavřete album dřív, než přijde únava.

Pokud chcete hotové obrázkové podněty, zkuste konverzační karty. Když chcete z vlastních rodinných fotografií udělat jemnou hru na hledání dvojic, vyzkoušejte fotodvojice; fotografie, které vyberete, zůstanou ve vašem prohlížeči.

Jak vyrobit paměťovou krabičku?

Paměťová krabička je nádoba s předměty ze života člověka, o kterého pečujete, na které si může sáhnout a o kterých si můžete povídat.

1. Vyberte pevnou krabičku, která se snadno otevírá, například krabici od bot, kloboukovou krabici nebo malou dřevěnou truhličku.
2. Zvolte téma nebo směs. Práce, koníček, místo, určité období nebo kousek od všeho.
3. Připravte bezpečné předměty. Na začátek stačí pět až deset věcí.
4. Použijte kopie vzácných věcí. Nenahraditelné fotografie a dokumenty okopírujte a originály mějte bezpečně uložené.
5. Vyndavejte věci postupně. Podejte jednu, řekněte o ní něco krátkého a uvidíte, kam se rozhovor vydá.

Nápady, co přidat:

• Práce: jmenovka, malý nástroj, nášivka z uniformy, zápisník, kuchařka z jídelny.
• Domov: kartička s receptem psaná jeho rukopisem, utěrka, oblíbený šátek nebo kravata.
• Koníčky: rybářská návnada bez háčku, míček, klubko vlny, sáček se semínky.
• Místa: pohlednice, mapy, suvenýr z výletu, výstřižek z místních novin.
• Rodina: kopie fotografií, dětská kresba, svatební oznámení.

Nevkládejte ostré předměty, malé věci, které by mohl někdo spolknout, ani nic, co by mohlo vyvolat bolestné vzpomínky, pokud si nejste jisti, že je to vítané.

Jak vytvořit knihu životních příběhů?

Kniha životních příběhů je jednoduché album s fotografiemi a krátkými popisky ze života člověka, o kterého pečujete. Je to něco, na co se můžete dívat společně, a pomáhá návštěvám i pracovníkům v péči vidět celého člověka.

1. Vyberte formát. Pořadač s euroobaly, tištěná fotokniha nebo prezentace na tabletu.
2. Naplánujte několik částí. Dětství, škola, práce, rodina, místa, kde člověk žil, víra, koníčky, oblíbená jídla a hudba.
3. Na každou stránku přidejte jednu nebo dvě fotografie a krátký popisek velkým písmem: „Marie, 22 let, nástup do práce v bance.“
4. Přidejte, co má člověk rád a jaké má zvyky. „Pije kávu s mlékem. Má rád nedělní písně. Nemá rád hlasitou televizi.“ To pomůže každému, kdo o něj pečuje.
5. Zapojte člověka, jak jen chce: při výběru fotografií, vyprávění příběhů nebo jen při sledování, jak kniha vzniká.
6. Doplňujte ji průběžně. Nemusí být hotová, aby byla užitečná.

Další nápady na vzpomínání

• Pusťte hudbu z jeho mládí a povídejte si, kam ho zavede. Podívejte se na hudební aktivity.
• Podívejte se na domácí videa nebo pořady z oblíbených desetiletí.
• Uvařte jídlo z dětství a nechte vůně vést rozhovor.
• Podívejte se na mapu rodného města a projděte známé ulice.
• Projděte staré katalogy nebo časopisy a povídejte si o cenách, módě a autech.
• Nahrajte jeho příběhy do telefonu, se souhlasem člověka, pro rodinu.
• Sdílejte při hovorech. Ukažte jednu fotografii při videohovoru; viz telefonní a videohovory.
• Přineste fotografii nebo předmět na návštěvu. Dá to návštěvě jednoduchý středobod; viz návštěvy.

Co když je vzpomínka bolestná?

Některé vzpomínky přinášejí smutek, lítost nebo strach. Pokud je člověk rozrušený, zastavte se, nabídněte mu útěchu a jemně přejděte k jinému tématu nebo aktivitě. Nehádejte se o tom, co se stalo. Family Caregiver Alliance radí nesnažit se člověka přesvědčit, že se mýlí, a místo toho reagovat na pocity, které projevuje, protože jsou skutečné. Pokud mluví o někom, kdo zemřel, jako by byl naživu, reagujte na pocit: „Chybí vám. Povězte mi o ní.“

Co říká výzkum?

Cochranovský přehled o vzpomínání (Cochrane review of reminiscence), který zahrnul 22 studií a 1 972 lidí, zjistil, že účinky byly nekonzistentní, malé a lišily se podle prostředí a formy. Nenašel důkazy o tom, že by lidem žijícím s demencí škodilo. Vzpomínání doporučujeme proto, že může přinést příjemné a smysluplné chvíle společně, ne jako léčbu. Další tipy na jednoduchý rozhovor najdete v tipy na komunikaci.